Svaté přijímání mimo mši
Hlavní stránka / Eucharistie / Svaté přijímání mimo mši
Smysl přijímání eucharistie mimo mši
Svátostné přijímání při mši je plnější účastí na slavení eucharistie. (...) Věřící mají být vedeni k tomu, aby přijímali při slavení eucharistie.
Kněží však ať neodmítají podávat přijímání ani mimo mši věřícím, kteří o to ze spravedlivého důvodu požádají. Naopak je třeba ochotně poskytnout svátostnou posilu těm, kdo se pro překážky nemohou zúčastnit společného slavení eucharistie. Tak poznají, že jsou spojeni nejen s obětí Páně, ale i s těmi, kteří se jí zúčastnili, a že mají oporu v lásce bratří.
Věřící mají být svědomitě poučováni, že i když přijímají mimo mši, spojují se důvěrně s onou obětí, v níž dále trvá oběť kříže, a že mají účast na oné svaté hostině, při níž „Boží lid přijímáním těla a krve Páně má podíl na dobrech velikonoční oběti, obnovuje novou smlouvu, kterou Bůh uzavřel s lidmi jednou provždy v krvi Kristově, a při které ve víře a naději Boží lid předznamenává a předjímá eschatologickou hostinu v království Otce, a tak zvěstuje smrt Páně, dokud on nepřijde“ .
(Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, č. 13-15)
Doba, místo a služebník
Svaté přijímání mimo mši se může podávat každý den a každou hodinu. Je však vhodné stanovit pro udělování svatého přijímání určitou dobu, vyhovující věřícím, a konat tento obřad jako rozsáhlejší bohoslužbu, aby z toho věřící měli větší duchovní užitek. Avšak: a) na Zelený čtvrtek se může svaté přijímání podávat pouze při mši; nemocným se ovšem může přinášet kdykoliv po celý den; b) na Velký pátek se svaté přijímání podává jedině při slavení památky Utrpení Páně; ale nemocným, kteří se nemohou zúčastnit tohoto slavení, může se přinášet kdykoli po celý den; c) na Bílou sobotu se může svaté přijímání podávat pouze jako viaticum.
Místem, kde se obvykle podává přijímání mimo mši, je kostel nebo kaple, kde se trvale slaví eucharistická oběť anebo se Nejsvětější svátost uchovává. Také kostel nebo kaple nebo jiné místo, kde se místní společenství pravidelně schází o nedělích nebo v jiné dny k slavení liturgie. Ale i na jiných místech, soukromé domy nevyjímajíc, se může svaté přijímání podávat, jedná-li se o nemocné, vězně nebo jiné osoby, které nemohou bez nebezpečí nebo pro závažné obtíže vycházet.
Především knězi a jáhnovi přísluší podávat svaté přijímání věřícím, kteří o to požádají. Proto je velmi důležité, aby této službě vy plývající z přijatého svěcení věnovali dostatek času podle potřeby věřících. Řádně ustanovený akolyta může podávat svaté přijímání jako mimořádný přisluhovatel, pokud kněz nebo jáhen nejsou přítomni nebo jim v tom brání nemoc, či pokročilý věk nebo jsou zaneprázdněni jinou činností anebo když je počet věřících, kteří přistupují k svatému přijímání, tak veliký, že by slavení mše nebo jiné bohoslužby trvalo příliš dlouho. Jiné mimořádné přisluhovatele může místní ordinář pověřit, aby podávali svaté přijímání, pokud to nutně vyžaduje duchovní prospěch věřících a kněz nebo jáhen nebo akolyta nejsou přítomni.
(Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, č. 16-18)
Předpoklady ze strany přijímajících
Eucharistie je zpřítomněním velikonočního tajemství Kristova mezi lidmi: je pramenem veškeré milosti a odpuštění hříchů. Kdo však chtějí přijmout tělo Páně, aby se jim dostalo plodů velikonoční svátosti, musí k ní přistupovat s čistým svědomím a patřičnou vnitřní dispozicí. Proto církev nařizuje, „ať nikdo, kdo si je vědom těžkého hříchu, i když se mu zdá, že cítí opravdovou lítost, nepřistupuje k posvátné eucharistii bez předchozího svátostného vyznání“. Má-li však někdo vážný důvod a chybí příležitost k svátostnému vyznání, ať napřed vzbudí úkon dokonalé lítosti spojené s předsevzetím, že co nejdříve vyzná všechny těžké hříchy, ze kterých se nyní vyznat nemůže. Kdo jsou zvyklí přijímat denně nebo často, mají v pravidelných časových úsecích, podle vlastní potřeby, postupovat k svátosti pokání. Věřící ať pohlížejí na eucharistii také jako na lék, který je osvobozuje od denních chyb a chrání před smrtelnými hříchy; ať také vědí, jak vhodně využít kajících částí liturgie, zvláště mše svaté.
Kdo chtějí přijmout svátost eucharistie, mohou tak učinit, jen když se alespoň po dobu jedné hodiny před přijímáním zdrží pokrmu a nápoje s výjimkou pouze vody a léků. Ti, kdo jsou pokročilého věku nebo trpí nějakou nemocí, a osoby, které o ně pečují, mohou přijmout tuto svátost, i když během předcházející hodiny něco snědli.
Spojení s Kristem, k němuž svátost směřuje, se má projevovat v celém životě křesťana; tak aby věřící s vírou stále uvažovali o přijatém daru, aby pod vedením Ducha svatého prožívali každodenní život v díkůčinění a aby přinášeli ovoce účinnější lásky. Aby snadněji vytrvali v díkůčinění, které se vynikajícím způsobem vzdává Bohu při mši, doporučuje se těm, kdo byli posíleni svatým přijímáním, aby po nějakou dobu setrvali v modlitbě.
(Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši, č. 23-25)
Pozn.: Na obrázku v záhlaví je detail z iluminace z knihy hodinek používané v Paříží (15. stol.; BM Chalons eb Champagne, ms 335, f. 94).
