Teologie liturgie hodin
Hlavní stránka / Liturgie hodin / Teologie breviáře
10. Protože Kristus přikázal: „Je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1), církev, která věrně poslouchá tuto výzvu, nikdy v modlitbě neustává a také nás k tomu povzbuzuje těmito slovy: „Skrze něho (Ježíše) podávejme Bohu stále oběť chvály“ (Žid 13,15). Tomuto příkazu se činí zadost nejen slavením eucharistie, ale i jinak, zvláště denní modlitbou církve, jejíž specifickou funkcí mezi ostatními liturgickými úkony je podle staré křesťanské tradice posvěcovat celý průběh dne i noci.
11. Poněvadž tedy cílem denní modlitby církve je posvěcení dne i každé lidské činnosti, byl její průběh upraven tak, aby její jednotlivé části podle možnosti odpovídaly skutečné denní době a zároveň aby se braly v úvahu podmínky dnešního života.
„Je lepši modlit se jednotlivé části denní modlitby církve v době, která je co nejbližší té době, pro niž je ta která část určena. Tak je možné skutečně posvětit celý den a oficium může přinést duchovní užitek.“
12. Denní modlitba církve prodlužuje na různé hodiny dne chválu a díkůčinění, a také památku tajemství spásy, prosby i předběžné okoušení nebeské slávy v tajemství eucharistie, která je „středem a vyvrcholením celého života křesťanského společenství“. Denní modlitbou církve se tedy také nejlépe připravuje slavení eucharistie, protože se vzbuzuje a živí víra, naděje, láska, zbožnost a duch oběti, což jsou nutné předpoklady k užitečnému slavení eucharistie.
13. „Dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha“ vykonává Kristus v Duchu svatém skrze svou církev, nejen když se slaví eucharistie a udělují svátosti, ale také, a to především, když se koná denní modlitba církve. Při ní je sám přítomen, když se sejde shromáždění, když se hlásá Boží slovo, „když se církev modlí a zpívá“.
14. K posvěcování člověka a k prokazování úcty Bohu dochází v denní modlitbě církve tak, že se v ní naváže jakýsi styk nebo spíše dialog mezi Bohem a lidmi, kdy „Bůh mluví k svému lidu... a lid Bohu odpovídá zpěvy a modlitbou“.
15. Tím, že církev vykonává ve své denní modlitbě kněžský úřad své Hlavy, přináší „bez přestání“ oběť chvály Bohu, tj. ovoce rtů těch, kteří vyznávají jeho jméno. Tato modlitba je „hlas Nevěsty, která promlouvá k Ženichovi, ba ještě více: je to modlitba, kterou Kristus spolu se svým Tělem (církvi) přednáší Otci.“ Všichni, kdo to konají, jednak plní povinnost církve a jednak mají podíl na vrcholné cti Kristovy Nevěsty, neboť když Bohu vzdávají chválu, stojí před jeho trůnem ve jménu Matky církve.“
16. Když církev svou denní modlitbou vzdává Bohu chválu, přidružuje se svým zpěvem k onomu chvalozpěvu, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích; a zároveň předem okouší onu nebeskou slávu, která ustavičně zaznívá před trůnem Božím a Beránkovým, jak o tom píše Jan v Apokalypse. Naše těsné spojení s nebeskou církví se totiž uskutečňuje právě tehdy, když „společným jásotem oslavujeme Boží velebnost ... všichni, z každého kmene, jazyka, lidu a národa (srov. Zj 5, 9), vykoupení Kristovou krví a shromáždění v jednu církev, jediným chvalozpěvem oslavujeme trojjediného Boha“.
Tuto nebeskou bohoslužbu asi předvídali proroci, když mluvili o vítězství dne bez noci a světla bez temnot: „Už nebudeš potřebovat slunce, aby svítilo ve dne, ani měsíční zář ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným“ (Iz 60, 19; srov. Zj 21, 23.25). „Bude to jeden den, známý Hospodinu: ani den, ani noc, v čas večera bude zase světlo“ (Zach 14,7). Jsme tedy už v posledním období dějin (srov. l Kor 10, 11), obnova světa už je neodvolatelně stanovena, jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá. Tak se vírou poučujeme i o smyslu svého života pozemského, že se vším tvorstvem očekáváme zjevení Božích synů. V denní modlitbě církve tuto víru slavnostně vyznáváme, tuto naději vyjadřujeme a posilujeme a jistým způsobem máme účast na radosti z ustavičné chvály a ze dne bez západu.
17. Avšak kromě oslavy Boha církev v bohoslužbě přednáší prosby a přání všech věrných křesťanů, a nadto prosí snažně Krista a skrze něho i Otce za spásu celého světa. A tento hlas je nejen hlasem církve, ale i Krista, protože se modlíme jménem Kristovým, totiž „skrze našeho Pána Ježíše Krista“; a tak církev pokračuje v modlitbách a prosbách, které pronášel Kristus za svého pozemského života, a které se proto vyznačují obzvláštní účinností. Proto uplatňuje církevní společenství svou mateřskou péči o duše, jež je třeba přivést ke Kristu, nejen láskou, příkladem a skutky kajícnosti, ale také modlitbou.
18. [...] Čtení a prosby konané při denní modlitbě církve tvoři pramen křesťanského života. Tento život se totiž živí ze stolu Písma svatého i slovy světců a upevňuje se modlitbami. Neboť sám Pán, bez něhož nemůžeme nic dělat, může na naše prosby dát našim skutkům účinnost a vzrůst, takže jsme denně v Duchu budováni v Boží chrám, až se uskuteční Kristova plnost, a zároveň čerpáme síly, abychom mohli hlásat Krista těm, kteří jsou mimo církev.
19. Aby však byla tato modlitba opravdovou modlitbou každého z těch, kteří se ji modlí, a rovněž zdrojem zbožnosti a hojné Boží milosti i živnou půdou pro modlitbu osobní a pro apoštolskou činnost, je nutné, aby byla důstojná, pozorná, zbožná a aby pronášeným slovům odpovídalo vnitřní smýšlení. Ať všichni horlivě spolupracují s nebeskou milostí, aby ji nepřijímali nadarmo. Ať hledají Krista a ať modlitbou stále hlouběji vnikají do jeho tajemství, a proto ať Boha chválí i prosí se stejnou myslí, s jakou se modlil sám božský Vykupitel.
20. Denní modlitba církve, jako ani jiné liturgické úkony, není soukromou záležitostí, ale týká se celého těla církve, je projevem celého těla a na celé tělo působí. Takto konaná církevní modlitba je tedy nejvýraznější, a proto se vřele doporučuje tehdy, když se se svým biskupem, obklopeným kněžími a přisluhujícími, modlí místní církev, neboť „v ní je skutečně přítomná a činná jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“. A také když se v biskupově nepřítomnosti modlí kanovníci kapituly nebo jiní kněží, ať se to vždy děje v čase k tomu určeném, a pokud je to možné, za účasti lidu.
21. Ať slaví v kostele hlavní části denní modlitby církve podle možnosti společně i jiné skupiny věřících; mezi nimi mají přední místo farnosti jako základní buňky diecéze, zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa. „Tyto obce představují do jisté míry celou viditelnou církev, žijící po celém světě.“
(Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve
Celý text Pokynů je ke stažení zde.)
