Epikleze
Hlavní stránka / Mše svatá / Eucharistická modlitba / Epikleze
Epikléze: církev zvláštními prosbami vyprošuje sílu Ducha Svatého, aby věřícími přinesené dary byly proměněny, a tak se staly Kristovým Tělem a Krví, a aby neposkvrněná oběť byla ke spáse těm, kdo na ní budou mít účast při svatém přijímání.
(Všeobecné pokyny k Římskému misálu, ed. 2008, č. 78c)
Praktické poznámky
Při konsekrační epiklezi (před proměňováním) vztahuje kněz ruce nad dary chleba a vína: ruce drží natažené, u sebe, obrácené dlaněmi dolů. Je to gesto naznačující moc sestupující shora dolů, které nacházíme také u jiných svátostí. V závěru eplikléze dary žehná znamením kříže. Protože se jedná o odlišné gesto, ruce nejprve sepne a pak teprve pravou rukou dělá znamení kříže. Slova epikleze má kněz říkat nahlas tak, aby věřící mohli dobře slyšet a připojit se nasloucháním k jeho modlitbě. Koncelebrující kněží drží vztažené ruce po celou dobu epikletické modlitby, slova epikleze říkají šeptem tak, aby hlavního celebranta bylo dobře slyšet.
Při ekleziální epiklezi kněz drží ruce rozepjaté jako při jiných částech eucharistické modlitby či při oracích a říká modlitbu nahlas, aby všichni mohli dobře slyšet. Také koncelebrující kněží mají ruce rozepjaté a modlitbu říkají šeptem, aby bylo slyšet hlas hlavního celebranta.
Smysl epikleze
Slovo epikléze pochází z řeckého epi-kalein, což znamená svolávat shůry. Je to prosba o „sílu shůry“, volání k Otci o moc Ducha svatého. Čeho se takto vyprošený Boží Duch dotkne, to zásadním způsobem proměňuje: přes neobratnost vyjádření bychom mohli říci, že „z toho činí samotného Ježíše Krista“. Všech sedm svátostí proto obsahuje modlitby, jejichž součástí je právě epikleze, prosba o Ducha svatého.
| 2. eucharistická modlitba | 3. eucharistická modlitba | 4. eucharistická modlitba | ||
| Konsekrační epikleze | ||||
| Proto prosíme: Sešli rosu svého Ducha také na tyto dary a posvěť je, ať se nám stanou tělem a † krví našeho Pána, Ježíše Krista. | Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a † krví tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství. | Proto tě, Otče, prosíme: ať svatý Duch posvětí také tyto dary, aby se staly tělem a † krví našeho Pána, Ježíše Krista. Neboť skrze tělo a krev tvého Syna obnovujeme s tebou věčnou smlouvu a konáme veliké tajemství, které nám odkázal. | ||
| Ekleziální epikleze | ||||
| A v pokoře tě prosíme: Ať nás všechny, kdo máme účast na těle a krvi Kristově, shromáždí a sjednotí Duch svatý. | A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. | Dej všem, kdo budou z tohoto jednoho chleba jíst a z tohoto jednoho kalicha pít, ať jsou v Duchu svatém jedno tělo, aby se stali dokonalou a živou obětí v Kristu, k chvále tvého jména. |
V eucharistické modlitbě se nacházejí dvě epikleze. První je prosbou, aby Duch svatý proměnil chléb a víno v Tělo a Krev Krista. Druhá je prosbou, aby Duch svatý skrze přijímání tohoto eucharistického Kristova Těla a Krve, proměnil ty, kdo přijímají, v jedno tělo Kristovo – církev. Jestliže věříme, že Bůh odpovídá na první prosbu církve a sesílá svého Ducha a proměňuje chleba a víno v Tělo a Krev Ježíše, můžeme věřit, že podobně odpovídá i na druhou prosbu: že v přijímání eucharistie dává svého Ducha a jednotlivé lidi „spéká“ v jedno Tělo Kristovo.
Pouze Duch svatý a modlitba církve způsobují, že se chléb a víno stávají obětí Kristova Těla a Krve, tentýž Duch a modlitba církve působí, že se obětí příjemnou Bohu stávají životy křesťanů. Duch svatý vede chválu církve nad chlebem a vínem, tentýž Duch svatý vede křesťany, aby byl chválou Boží celý jejich život.
Poznámky k jednotlivým modlitbám
Epikleze původně součástí eucharistické modlitby nebyla. V některých starých anaforách nacházíme epiklezi Kristologickou, která vyprošuje příchod Krista a nikoli Ducha svatého. Explicitní zmínka o Duchu svatém se do eucharistické modlitby dostala pravděpodobně ve 4. století, pod vlivem sporů o Nejsvětější Trojici a Ducha svatého, kterými se zabýval I. konstantinopolský koncil v roce 381. Římský kánon, který explicitní prosbu o Ducha svatého neobsahuje, musí být tedy starší. Roli konsekrační epikleze v Římském kánonu plní modlitba Učiň Bože ty sám (Quam oblationem), roli ekleziální epikleze modlitba V pokoře tě prosíme (Supplices).
Konsekrační epikleze II. eucharistické modlitby byla převzata z galikánsko-hispánské liturgie, z epikleze (resp. modlitby post-sanctus) ze mše velikonoční vigilie z tzv. Missale Gothicum ze 7.-8. století. Zmínka o rose nás odkazuje na vyprahlou zemi Palestiny, v níž má rosa životodárnou úlohu. Ekleziální epikleze II. eucharistické modlitby je značně přepracovanou epiklezí anafory z Apoštolské tradice, která byla základem pro tuto eucharistickou modlitbu jako celek.
Konsekrační epikleze III. eucharistické modlitby byla vytvořena bezprostředně jako součást této anafory. Závěrečná věta nám ukazuje, že síla prosby o Ducha a síla eucharistické modlitby jako celku závisí na naší poslušnosti Kristovu příkazu slavit eucharistii na jeho památku. Také ekleziální epikleze byla vytvořena bezprostředně jako součást této anafory. Zmínka o „jednom těle a jedné duši“ odkazuje na podstatu církve patrnou od prvních dní po seslání Ducha svatého: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32).
Konsekrační epikleze IV. eucharistické modlitby je převzata z Anafory sv. Basila (která je základem této eucharistické modlitby jako celku), nacházela se v ní ovšem až po slovech ustanovení neboli po proměňování. Ekleziální epikleze nás učí, že náš život se může stát chválou Boží slávy pouze v Kristu, v Kristově těle – církvi, a pouze díky působení Ducha svatého. Poznáváme také, že být součástí církve znamená obětovat vlastní života.
