Slova ustanovení a proměňování

Hlavní stránka / Mše svatá / Eucharistická modlitba / Proměňování

Zpráva o ustanovení a proměnění: slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství.

(Všeobecné pokyny k Římskému misálu, ed. 2008, č. 78d)

Praktické pokyny

Rubriky misálu upozorňují, že slova ustanovení je třeba pronášet zvlášť zřetelně, protože to vyžaduje sama jejich důstojnost, a také proto, aby věřící mohli dobře slyšet, soustředit se a modlit se. Kněz drží hostii i kalich oběma rukama, trochu pozdvihnuté nad oltářem. Protože se jedná o modlitbu adresovanou Otci, je chybou dívat se při těchto slovech na věřících nebo dělat gesto jako by jim měl být chléb podán. Stejně tak je chybou chléb lámat, protože lámání chleba má ve mši svoje vlastní místo. Při samotných slovech ustanovení se kněz trochu skloní. Pozdvihování má za cíl ukázat chléb a kalich věřícím, aby mohli adorovat; na rozdíl od velké doxologie v závěru eucharistické modlitby není žádný důvod pozdvihovat je až nad hlavu. Pokleknutí je třeba udělat pořádně a důstojně, aby bylo výrazem skutečného klanění.

Koncelebrující kněží říkají šeptem všechna slova spolu s hlavním celebrantem tak, aby jeho hlas bylo dobře slyšet. Při samotných slovech ustanovení mohou (ale nemusí) vztáhnout pravou ruku k hostii nebo kalichu. Protože se nejedná se o epikletické gesto, ale o naznačení jednoty při přinášení oběti, dlaň je obrácena na bok či nepatrně nahoru. Když hlavní celebrant pozdvihuje hostii nebo kalich, koncelebranti k nim s úctou pohlížejí, když celebrant pokleká, koncelebranti se hluboce uklánějí.

Jáhni, kteří poklekli při epiklezi, vstávají s knězem před zvoláním Tajemství víry, aby mohli přisluhovat při kalichu (je-li třeba, přikrýt jej palou) nebo u misálu (je-li třeba, otočit jej).

Věřící poklekli při epiklezi a klečí také při proměňování. Při slovech tajemství víry a následném zvolání je možné klečet, protože i tato aklamace patří ještě k „bloku proměňování“. Je ale také možné vstát, protože zvolání při liturgii se pronášejí vestoje. Důležité je, aby všichni vstávali ve stejný okamžik.

Smysl slov ustanovení

Náš Pán při poslední večeři vzal chléb, vzdal za něj díky, rozlámal, a dával svým učedníkům se slovy, toto je moje tělo. Podobně učinil také s kalichem vína. Ježíšova poslední večeře byla anticipací jeho smrti na kříži, na kterém za nás a všechny dal své tělo, svůj život, a prolil svou krev. Připomínání poslední večeře a opakování Ježíšových slov způsobuje, že jsme přítomni Ježíšově poslední večeři, že jsme přítomni jeho oběti na kříži, která se na oltáři obnovuje.

1. eucharistická modlitba	2. eucharistická modlitba	3. eucharistická modlitba	4. eucharistická modlitba
V následujících textech je třeba pronášet slova Páně jasně a srozumitelně, jak to vyžaduje jejich povaha.
Neboť on večer před svým utrpením	Neboť on, když se vydával na smrt,	V noci, kdy se za nás vydal,	Když přišla hodina, abys ho, Otče, oslavil, ukázal všechnu svou lásku a těm, které zanechával ve světě, se vydal do krajnosti:
vezme chléb, drží ho trochu pozdvihnutý nad oltářem a pokračuje:
vzal do svatých a ctihodných rukou chléb,	vzal při večeři chléb,	vzal při večeři chléb,	Při večeři vzal chléb
pozdvihne oči,
pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl:	vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl:	vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl:	požehnal jej, lámal, dával svým učedníkům a řekl:
trochu se skloní
VEZMĚTE A JEZTE Z TOHO VŠICHNI: TOTO JE MOJE TĚLO, KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ.
Ukáže lidu tělo Páně, položí ho znovu na paténu a pokleknutím ho pozdraví. Potom vezme kalich, drží ho trochu pozdvihnutý nad oltářem a pokračuje:
Po večeři vzal do svatých a ctihodných rukou také tento slavný kalich, znovu ti vzdal díky a požehnal, dal svým učedníkům a řekl:	Po večeři vzal také kalich, znovu ti vzdal díky, dal svým učedníkům a řekl:	Po večeři vzal také kalich, vzdal ti díky a požehnal, dal svým učedníkům a řekl:	Také vzal kalich naplněný vínem, vzdal ti díky, dal jej svým učedníkům a řekl:
VEZMĚTE A PIJTE Z NĚHO VŠICHNI: TOTO JE KALICH MÉ KRVE, KTERÁ SE PROLÉVÁ ZA VÁS A ZA VŠECHNY NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. TOTO JE SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ. TO KONEJTE NA MOU PAMÁTKU.
Ukáže lidu kalich s krví Páně, postaví ho znovu na korporál a pokleknutím ho pozdraví. Potom řekne:
Tajemství víry
A lid pokračuje zvoláním:
Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste. Nebo: Kdykoli jíme tento chléb a kdykoli pijeme tento kalich, zvěstujeme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod, Pane Ježíši Kriste. Nebo: Zachraň nás svým křížem, vysvoboď nás svým vzkříšením, Ježíši Kriste, Spasiteli světa.

Slova ustanovení původně součástí eucharistické modlitby nebyla. Nejstarší dochované anafory je neobsahují a syrská církev dodnes používá jednu eucharistickou modlitbu bez „slov proměňování“. (Kardinál Ratzinger ještě jako prefekt kongregace pro nauku víry v r. 2001 potvrdil, že církev uznává platnost této eucharistické modlitby.) Když se centrem eucharistické modlitby stala připomínka (anamnéze) vykoupení, které nám přinesl Ježíš na kříži, bylo vsunuto i vyprávění o poslední večeři jako anticipaci oběti kříže. A protože slavení eucharistie je plnění Ježíšova příkazu, aby církev konala to, co konal on při poslední večeři, získala slova ustanovení mimořádnou důležitost – vynikajícím způsobem nás totiž spojují právě s Ježíšovou poslední večeří. V našem chápání eucharistické modlitby se proto právě do slov ustanovení koncentrovalo to, co se děje při eucharistické modlitbě jako celku a slova ustanovení se stala ohniskem anafory: vnímáme je moment oběti, kterou přináší Kristus svému Otci a jako moment, v němž dochází k proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše.

Římský kánon říká, že Pán Ježíš „pozdvihl oči k tobě, k svému Otci všemohoucímu“. Z této formulace poznáváme, že slova ustanovení nejsou adresována věřícím jako vyprávění, ale jsou modlitbou směřovanou „k tobě“ – k Ježíšovu Otci. Zároveň se zde ukazuje směr křesťanské modlitby – liturgická modlitba není orientována ani na východ, ani na západ, ale vzhůru, podle Ježíšova vzoru (Mt 14,19; Jan 11, 41) a která i nás pozdvihuje vzhůru.

Slova ustanovení neodpovídají žádnému ze synoptických evangelií ani 1. listu Korinťanům. Liturgická tradice je totiž plnohodnotným „kanálem“ předávání víry, který není s Písmem ani totožný, ani s ním není v rozporu, ale v dokonalé harmonii.

Slova „tajemství víry“, která dnes říká kněz po proměňování, byla dřív součástí slov ustanovení nad kalichem, ale původ této vsuvky je nejasný. Dnešní zvolání i tři varianty odpovědi lidu vyjadřují, že proměňováním se dotýkáme jádra naší víry: velikonočního tajemství smrti a zmrtvýchvstání Pána, které se v eucharistii zpřítomňuje a anticipuje tak jeho druhý příchod.