Vstupní modlitba
Hlavní stránka / Mše svatá / Úvodní obřady / Vstupní modlitba
Vstupní modlitba se také nazývá kolekta, což pochází od latinského colligere – sbírat. Ten, kdo bohoslužbě předsedá, jí totiž jakoby „posbírá“ a do jedné vstupní modlitby shrne úmysly a modlitby, s nimiž ke mši přicházejí jednotliví věřící.
Tento starý charakter vstupní modlitby je dodnes zachován: kněz nejprve všechny vyzve k modlitbě slovy „modleme se“. Pak následuje chvíle ticha, v níž je prostor, aby každý v duchu vyjádřil to, s čím na bohoslužbu přichází. Až po chvíli tiché modlitby se kněz nahlas modlí vstupní modlitbu z misálu. Touto modlitbou jakoby shrnuje všechny úmysly, pronesené ve chvíli ticha; a protože se modlí nahlas, modlí se k Bohu nejen jménem svým, ale jménem všech přítomných. A ti se k jeho slovům přidávají odpovědí amen, která znamená potvrzení a souhlas s tím, co bylo řečeno. Kněz má při vstupní modlitbě rozpjaté ruce, což je starověké modlitební gesto člověka, který se vztahuje k Bohu, všechno od Boha očekává a všechno dává. Také stání všech přítomných je modlitební gesto, kterým se připojují k modlitbě, kterou jejich jménem pronáší ten, kdo bohoslužbě předsedá.
Současné vydání misálu církev na rozdíl od verze před Druhým vatikánským koncilem obohatila o poklady starých římských modliteb, jejichž autory jsou papežové Lev Veliký, Gelasius, Vigilius, nebo také sv. Augustin.
|
Co říká církev ve svých dokumentech: |
||
|
Potom kněz vybídne lid k modlitbě. Všichni spolu s knězem chvíli mlčí, aby si uvědomili, že stojí před tváří Boží, a v duchu si připravili své prosby. Tehdy kněz pronáší modlitbu, která se nazývá vstupní. V ní je vyjádřena povaha právě slavené bohoslužby. Podle starobylé tradice církve se vstupní modlitba obvykle obrací k Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém a uzavírá se trinitárním, tj. delším zakončením. [...] Lid se k prosbě připojuje a aklamací Amen přijímá modlitbu za svou. Ve mši se říká vždy jen jedna vstupní modlitba.
|
Deinde sacerdos populum ad orandum invitat; et omnes una cum sacerdote parumper silent, ut conscii fiant se in conspectu Dei stare, et vota sua in animo possint nuncupare. Tunc sacerdos profert orationem, quæ solet « collecta » nominari, et per quam indoles celebrationis exprimitur. Ex antiqua traditione Ecclesiæ, oratio collecta de more ad Deum Patrem, per Christum in Spiritu Sancto, dirigitur et conclusione trinitaria, idest longiore, concluditur. [...] Populus, precationi se coniungens, acclamatione Amen orationem facit suam. In Missa semper unica dicitur collecta.
|
|
|
(IGMR, 54) |
|
|
|
V církvi je zvykem, že biskup nebo kněz vysílá k Bohu modlitby vestoje a ruce přitom drží poněkud pozvednuté a rozepjaté. Tento způsob modlitby nalézáme už ve starozákonní tradici a křesťané jej přijali na památku umučení Páně. „My však nejen pozvedáme ruce, ale také je rozpínáme a tím, že napodobujeme umučení Páně a zároveň se modlíme, dobrořečíme Kristu" (Tertulián: De oratione 14).
|
Consuetudo est in Ecclesia episcopum aut presbyterum orationes ad Deum dirigere stantem, et manus aliquantulum elevatas et extensas tenentem. Qui mos orandi iam invenitur in traditione Veteris Testamenti et a christianis acceptus est in memoriam dominicae passionis. "Nos vero (manus) non attolimus, sed etiam expandimus, et dominica passione <modulata>, tum et orantes confitemur Christo" (Tertulianus).
|
|
|
(CE, 104) |
|
Duchovní výklady k jednotlivým vstupním modlitbám |
Praktické pro ministranty |
