Výklad jednotlivých prvků ve slavení pohřební bohoslužby

Nepovinnou součástí pohřebního obřadu může být také modlitba u těla zemřelého přímo v jeho domě. Po příchodu kněze či jáhna, ale také v jeho nepřítomnosti, se pozůstalí shromáždí okolo zemřelého, aby se krátce pomodlili, přečetli úryvek z Písma a zazpívali žalmy. Potom vychází z domu průvod do kostela vedený ministrantem s křížem. Kněz či jáhen, pokud je přítomen této části, jde v průvodu před rakví. Protože společenské podmínky, zejména ve městech, toto nedovolují, tato část bývá často vynechávána a pohřeb začíná až druhou částí - v kostele či v obřadní síni. Pro zajímavost uvádíme alespoň dvě modlitby, které liturgická kniha nabízí: 

Modlitba za zemřelého:

Bože, s důvěrou svěřujeme našeho bratra (naši sestru) do tvých rukou.
Tvá láska ho (ji) provázela
po celý život:
Věříme, že ho (ji) také teď vysvobodíš ode všeho zlého
a dáš mu (jí) svůj věčný mír. 
A v této víře prosíme, abys ho (ji) uvedl do svého království. 
Vždyť co minulo, bylo časné
a nebude pláč ani nářek ani bolest,
ale jen pokoj a radost,
skrze Tvého Syna v Duchu svatém
na věky věků. Amen.

Tibi, Domine,
fratrem nostrum humiliter commendamus,
ut quem in hac vita mortali
immenso semper es prosecutus amore, 
nunc, a malis omnibus liberatum,
in requiem ingredí iubeas sempiternam.
Tuam ergo clementiam deprecamur,
ut, quia prima iam transierunt,
illum in paradisum tuum benigne perducas,
ubi neque luctus, neque clamor, neque dolor erit ultra,
sed pax et gaudium
cum Filio tuo, et Spiritu Sancto,
in saecula saeculorum. Amen.

Modlitba za pozůstalé: 

Otče milosrdenství, Bože veškeré útěchy,
ty nás miluješ láskou věčnou
a soumrak našich bolestí proměňuješ ve svítání života.
Shlédni na naši bolest a na náš pláč.
Vždyť tys naše útočiště a síla. 
Dej nám pocítit, že jsi s námi, i když jsme opuštěni,
a že je s námi tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus,
který svou smrtí naši smrt zrušil
a vzkříšením obnovil život.
Dej, ať ho tak věrně následujeme,
abychom se s našimi zemřelými
jednou znovu shledali ve tvém království,
kde už není pláč, ale radost.
Skrze Krista, našeho Pána.

Misericordiárum Pater et Deus totíus consolatiónis,
qui nos aeterno amóre proséqueris,
qui umbram mortis in vitae vertis auróram,
réspice, quáésumus, famulos tuos in tribulatione geméntes.
(Esto, Dómine, refugium nostrum et virtus,
ut ex huius dolóris ténebris et luctu
ad praeséntias tuae lucem et pacem elevémur).
Et quia Fílius tuus Dóminus noster
mortem nostram moriéndo destrúxit
et vitam resurgéndo reparávit,
concéde, qusésumus, ut ad eum sic currámus,
ut, post mortális vitae cursum,
ibi aliquándo cum frátribus adunémur,
ubi omnes lácrimae ab óculis abstergéntur.
Per Christum Dominům nostrum. 

Pokud se koná rozloučení v obřadní síni, skládá se z hudby či zpěvu, modlitby, kterou odevzdáváme zesnulého do Božího milosrdenství, čtení z Bible, která obsahuje slova života a naděje, a krátké promluvy kněze či jáhna. Pokud se tedy neslaví zádušní mše přímo při pohřbu, velmi se doporučuje, aby se slavila některý den před ním, nebo po něm. 

Mše svatá v kostele se koná obyvklým způsobem. Prosíme při ní, aby nekonečné Boží milosrdenství, které Ježíš projevil na kříži, mohl zvláštním způsobem zakusit také zesnulý. Protože slavení eucharistie Ježíšovu smrti na kříži zpřítomňuje, je ze slavení zádušní mše patrné spojení smrti Ježíšovy a smrti zesnulého, spojení zmrtvýchvstání Ježíše a naděje na vzkříšení zesnulého. 

Čtení z Písma na výběr naleznete zde; při pohřbu dítěte zde.

(Bohoslužebná barva je fialová nebo černá, při pohřbu dítěte bílá.)

Když skončila modlitba po přijímání, anebo při pohřbu beze mše po skončení bohoslužby slova, následuje obřad posledního rozloučení. Kněz může tento obřad vykonat v mešním rouchu nebo v pluviálu. Stojí přitom u rakve, obrácen tváří k lidu. Vedle něho stojí ministrant se svěcenou vodou a kadidlem. Úvodní výzvu může kněz pronést těmito nebo podobnými slovy. 

Dicta oratione post Communionem vel, si sacrificium eucharisticum non celebretur, post expletam liturgiam verbi, sacerdos, indutus planeta vel pluviali, procedit ad ritum ultimae commendationis et valedictionis. Stans prope feretrum, versus ad populum, habens apud se ministros cum aqua benedicta et incenso, invitationem profert his vel similibus verbis:

Věřím, že můj vykupitel žije,
a že v den poslední ze země zase vstanu.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
Uvidím ho já, a ne jiný,
mé oči ho uvidí.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
Věčné odpočinutí dej mu, Pane,
a věčné světlo ať mu svítí.
A ve svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.

Tento zpěv s nápěvem Josefa Olejníka

je ke stažení ve formátu pdf zde.

Potom říká kněz tuto nebo jinou modlitbu: 

Do tvých rukou, Bože, svěřujeme našeho bratra, neboť věříme, že žije i když zemřel. A prosíme tě: Ať mu všechno, čím se v lidské slabosti provinil, tvá milosrdná láska odpustí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 

Deinde Sacerdos dicit orationem:

Tibi, Domine, commendamus animam famuli tui, ut defunctus saeculo  tibi vivat, et quae per fragilitatem humanae conversationis peccata commisit, tu venia misericordissime pietatis absterge. Per Christum, Dominum nostrum. Amen.

Poslední rozloučení není očišťováním či rozhřešením zemřelého (jak se nazývalo kdysi, "absolutio mortis"), ale má to být poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství společně pozdraví jednoho ze svých členů dříve, než jeho tělo bude v průvodu odneseno a pohřbeno. Ačkoli smrt vždy znamená jisté odloučení, přece křesťané nemohou být od sebe odloučeni zcela, protože údy Kristovy jsou jedno v Kristu. 

Chvíle ticha je důležitým momentem, neboť pouze z ticha se rodí modlitba církve. 

Hořící velikonoční svíce a kropení rakve svěcenou vodou odkazují na obřad křtu: při křtu byl zesnulý ponořen do posvěcené vody, při křtu mu kmotr od velikonční svíce rozsvítil jeho křestní svíčku. Při křtu člověk s Kristem umírá, a je s Kristem vzkříšen, a křesťanský pohřeb není ničím jiným, než dovršením toho, co se začalo křtem. Okouření kadidlem se používá jako symbol úcty: tělo člověka je totiž chrámem Ducha svatého, tělo bude na konci věků vzkříšeno. 

Zde uvedený zpěv na rozloučenou (Věřím, že můj vykupitel žije..." - v pdf ke stažení zde) není jediným předepsaným v liturgické knize, ale v Čechách a na Moravě je hojně používán. Je inspirován biblickou knihou Job a je jasným vyznámím víry v život, který smrtí nekončí. Církev si přeje, aby mohli "všichni tento zpěv zpívat a aby všichni cítili, že je vyvrcholením celého obřadu" (OE 10).

Pokud se rozloučení koná ve smuteční síni či v krematoriu, možná není možné vykonat celé poslední rozloučení se všemi jeho prvky, přesto vždy obsahuje modlitbu odevzdání zesnulého do rukou Božích a vyjádření úcty a víry ve zmrtvýchvstání. 

Pokud se zesnulý pohřbívá do země či do hrobky, je možné z kostela průvodem doprovodit jeho tělo a uložit je. Během průvodu (jako první jde ministrant s křížem, pokud se účastní kněz jde před rakví, kterou je možné nést nebo vézt) je možné zpívat nebo hraje hudba. Pokud má být pohřben žehen, může být rakev vynesena předkostel, odkud ji odveze auto pohřební služby. Následující řádky se týkají pohřbu do země či do hrobky. Pokud hrob není posvěcen, nejprve se posvětí, rakev je do něj spuštěna a všichni se spolu krátce modlí. Uložení rakve do hrobu je gestem odevzdání zesnulého milujícímu a milosrdnému Bohu. 

Pokud není hrob posvěcen, posvětí ho kněz dříve, než se tam uloží tělo zemřelého.

Pane Ježíši Kriste, tys svou přítomností všechno posvěcuješ. Posvětil jsi hrob, ve kterém jsi odpočíval a z kterého jsi slavně vstal. A skrze tebe jsou svaté i hroby všech věřících, neboť oni zemřeli s tebou a s tebou vstanou. Proto tě prosíme: Ať v tomto hrobě náš bratr pokojně odpočívá a dočká se chvíle, kdy jej probudíš, a v tvém světle uvidí Boha. Neboť tys naše vzkříšení a život, ty žiješ a kraluješ na věky věků.  

Si sepulcrum non sit benedictum, benedicatur antequam corpus in illo deponatur:

Dómine lesu Christe, qui, per tríduum in sepúlcro quiéscens, omnium in té credéntium túmulos ita sanctificásti, ut, dum humándis corpóribus deservírent, spem étiam resurrectiónis augérent, concéde propítius, ut in hoc sepúlcro fámulus tuus cum páce dórmiens requiéscat, donec eum tu resúscitans illummáveris, qui es resurréctio atque vita, ut in lúmine vultus tui vídeat in caelo lumen aetérnum. Qui vivis et regnas in saécula saeculórum. Amen.

Rakev se zemřelým se spouští do hrobu. Při spouštění může kněz říci:

Tělo našeho bratra uložíme (ukládáme) do země, neboť člověk je prach a v prach se obrátí. Ale Kristus proměnil všechno: jako první z těch, kdo zemřeli, vstal z mrtvých a vzkřísí také nás a našemu smrtelnému tělu dá podobu svého těla oslaveného. A proto odevzdejme našeho bratra Kristu, aby mu dal svůj věčný pokoj a aby ho vzkřísil, až přijde v den poslední. 

Dum corpus in sepulcrum immittitur, sacerdos potest dicere:

Quia plácuit omnipoténti Deo fratrem nostrum ex hac vita ad se revocáre, corpus eius terrae commíttimus, ut illuc revertátur unde extráctum est. Quóniam autem Christus resurréxit primogénitus mortuórum, qui reformábit corpus humilitátis nostrae configurátum córpori claritátis suae, fratrem nostrum Domino commendémus, ut eum assúmat in pacem suam et corpus eius resúscitet in novíssimo die.

Kněz: Odpočinutí věčené dej mu, Pane,

Všichni: A světlo věčné ať mu svítí 

V. Réquiem aetérnam dona ei, Dómine.

R. Et lux perpétua lúceat ei.

Rakev je možné pokropit svěcenou vodou, případně okouřit kadidlem. Po skončení obřadu je možné zpívat antifonu Zdrávas Královno nebo jiný vhodný zpěv.