Svatba krok za krokem

Na každé slavení svátostí je třeba se připravit. Vzdálená příprava na svatbu probíhá samozřejmě již v rodině a zejména potom při chození a plánování společného života. Před samotnou svatbou bývá v dnešní době zvykem navštívit několik na sebe navazujících přípravných setkání, při nichž se s knězem, s odborníky na manželský život nebo s věřícím párem mluví o učení církve o lásce, manželství a rodičovství, o sociálních a psychologických úskalích, na které je třeba se připravit, i o praktických stránkách svatebního obřadu. Tyto "Přípravy na manželství" je možné absolvovat ve farnosti, v níž se má svatba konat, je také možné využít nabídky Center pro rodinu. 

Křesťanská svatba začíná před kostelem, což odkazuje na její původ, vyvinula se totiž z požehnání, které ve starověku dával kněz před kostelem ("před církví") snoubencům či novomanželům jdoucím do ženichova domu. 

Zároveň průvod zvenčí dovnitř, k oltáři, symbolizuje touhu snoubenců nezůstávat pouze u lidské stránky, ale do své lásky pozvat Boha a prosit o jeho požehnání. 

Bývá zvykem, že ženicha, který jde hned za knězem a ministranty, vede jeho matka, zatímco nevěstu, která do kostela vchází jako poslední, vede její otec. Otec pak nevěstu před oltářem doslova předá ženichovi do rukou. Tímto gestem byla ve starověku svatba uzavřena. A dnes tento pohyb vypovídá o tom, že svatbou dívka přestává patřit ke svým rodičům, a patří výhradně ke svému muži. 

Ve vstupních obřadech se vynechává úkon kajícnosti, což se dělá ve všech bohoslužbách, které začínají zvláštním průvodem.   

Svatba není obyčejnou párty, ale slavením liturgie, které nás posouvá na cestě naší víry. A protože víra - jak říká apoštol Pavel - pochází ze slyšení, je důležitou součástí svatebního obřadu čtení z Bible. Při prvních čteních a žalmu všichni sedí, při evangeliu se naopak stojí. 

Otázky před manželským slibem vypovídají o podmínkách pro uzavření manželství a o rozhodnutí snoubenců: o nezbytné svobodě bez jakéhokoli strachu a nátlaku, o ochotě k celoživotnímu závazku i o otevřenosti vůči dětem.

Tyto otázky také svědčí o povaze Boží milosti, která je manželům dána. Vzájemná úcta, láska a věrnost nejsou vlastním výkonem, ale Božím darem, který manželé budou každým dnem rozvíjet. Bezvýhradné odevzdání se jeden druhému až do smrti, přestože tušíme, jaké zvraty může život přinést, je možné pouze v Boží síle. Plození a výchova dětí je největší dar, který Bůh lidem svěřil, protože muž a žena se tímto způsobem podobají Stvořiteli. 

Na otázky snoubenci odpovídají "před církví a před Bohem". Jejich sňatek není soukromou záležitostí, ale krokem víry a odpovědí na Božího volání, ze kterého má užitek celá církev. 

Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve je jádrem svatby. Řečeno klasickými teologickými pojmy, je formou a materií svátosti manželství. V případě, že by tento slib nebyl vykonán podle pravidel církve, nebo by jej snoubenci ve skutečnosti nemysleli vážně, svatba by nebyla platná. 

Podání rukou pochází z starověkého římského obřadu zásnub, při němž fungovalo jako záruka a potvrzení budoucího příslibu. Brzy se však dostalo do křesťanské svatby a dnes fyzicky vyjadřuje to, co snoubenci pronášejí ústy: vzájemné odevzdání a přijetí. 

Každý ze snoubenců nejprve říká: "Odevzdávám se ti". Když tomu druhému dal vše, čím je, má jakoby chvíli prázdné ruce, které může naplnit pouze jeho manžel, manželka. Kdykoli později si manželé - třeba nepatrným a obyčejným způsobem - projeví lásku, úctu a věrnost, kterou při svatbě slibují, budou jakoby znovu slavit svátost manželství. 

Manželé se odevzdávají jeden druhému, kněz je pouze tím, kdo jejich slib jménem církve přijímá. Přijetí slibu má podobu požehnání, protože to, o co manželé usilují, přesahuje jejich síly. Když kněz štolou váže manželům ruce a opakuje Ježíšova slova o tom, že co Bůh spojil, člověk nemá rozlučovat, vnějším způsobem vyjadřuje, co se odehrálo v neviditelné rovině během slibu: mezi dvěma lidmi vzniklo pouto, zrušitelné pouze smrtí.

Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve končí zvoláním "Bohu díky". Všichni přítomní vyznávají, že je to Pán, který v muži a ženě vzbudil lásku, který tyto dva lidi přivedl k oltáři, a který jejich lásku dovede k dokonalosti. 

Předání prstýnku ženě bylo původně součástí obřadu zásnub jako dárek, který byl zárukou budoucí svatby.  

V současném obřadu křesťanské svatby je prsten chápán jako znamením věrnosti, které má každodenně, hmatatelně připomínat skutečnost, že muž patří své manželce a žena manželovi.  

Svatební obřad končí přímluvami, v nichž se všichni přítomní za modlí za novomanžele, ale také za všechny rodiny na světě, za církev a za trpící. 

Pokud jeden z novomanželů není pokřtěn v katolické církvi, je vhodné, aby se svatba nekonala v rámci mše - chyběl by totiž důležitý prvek, kterým je společné svaté přijímání z jednoho chleba a jednoho kalicha. V tomto případě je tedy lepší, aby svatba byla beze mše a po přímluvách hned následoval Otčenáš, modlitba za manžele a závěrečné požehání. Pokud snoubenci přesto trvají na svatbě ve mši, je nutné povolení biskupa (ordináře).

Pokud se svatba koná v rámci mše svaté, po přímluvách pokračuje bohoslužba oběti jako obvykle přinášením darů. Je možné, aby dary přinášeli novomanželé, kteří tak naznačí, že to, co dostali, přinášejí Bohu, aby jim to opět vrátil zázračně proměněné. 

Skutečnost, že prvním událostí, kterou manželé společně prožívají, je účast na eucharistii, má velký význam. Při mši svaté se zpřítomňuje oběť, kterou Boží Syn Ježíš přinesl na kříži, když z lásky k nám daroval svůj život a tak si zasnoubil svou církev. Novomanželé jsou společně přítomni lámání chleba a žehnání kalicha, protože také oni jsou svým manželstvím povoláni lámat svůj život jako chléb pro svého manžela či manželku a pro svoje děti. Také oni jsou povoláni dávat svůj život jeden za druhého, aby společně dosáhli spásy. 

Kromě manželského slibu je druhým vrcholem svatby modlitba za manžele. Její text je velmi starobylý, máme jej doložen již v raně středověkých sakramentářích. 

Kněz nejprve vzdává díky za tajemství manželství, které Bůh vložil již do základů stvoření a které přivedl k dokonalosti Kristus, když na kříži daroval svůj život pro svou snoubenku církev. Kněz také prosí, aby na novomanžele sestoupil Duch svatý: vždyť to je On, kdo svou mocí ze dvou lidí vytváří jedno tělo. Kněz se dále za novomanžele přimlouvá, aby to, co dnes slíbili, prostoupilo celý jejich život. 

Eucharistie je svátostí jednoty a proto svaté přijímání pod obojí způsobou velmi vhodně završuje slavení svatby: ti, kdo se sňatkem stali jedním tělem, přijímají spolu jedno Kristovo Tělo eucharistické, které je včleňuje do církve, jednoho Kristova těla mystického.

Můžeme si uvědomit, že jednota, kterou mezi mužem a ženou vytvořila svátost manželství, má eucharistický charakter: je založena na dávání a přijímání, na proměně, kterou s lidskou láskou koná Duch svatý a na daru, který pochází od Boha Otce. 

Požehnání, které uzavírá každou křesťanskou bohoslužbu je nyní určeno především novomanželům. Naposledy se ještě ozývají hlavní témata křesťanského manželství: Ježíšova přítomnost v životě muže a ženy - vzájemná láska - otevřenost pro děti - svědectví o Kristu.