Liturgie biskupského svěcení krok za krokem

První část obřadu svěcení má své místo hned po hlásání evangelia, v rámci bohoslužby slova, ještě před homílií. Je to jakoby Boží slovo ještě doznívalo v uších těch, kdo mu naslouchali, když se na jejich rtech rozezní hymnus k Duchu svatému. Je to Boží slovo, které nás vede k prosbě o Božího Ducha.

Jeden z kněží dané diecéze (skutečnost, že se jedná o kněze-diecézána viz úvod v pontifikálu) představuje kandidáta slovy "církev žádá...". Biskupské svěcení není autoprezentací, stejně jako biskupská služba není seberealizací. Je to církev, která žádá a která se také za kandidáty zaručuje: na místě, kde při kněžském a jáhenském svěcení vydává svědectví kněz pověřený formací kandidátů, je při biskupském svěcení přečten list papeže. Na něj všichni odpovídají zvoláním Bohu díky, neboť Boží povolání, vyjádřené vůlí Svatého Otce je darem Boží milosti.

Při tomto představování není kandidát na nic tázán. Místní církev slovy jednoho ze svých kněží žádá a církev univerzální (apoštolským listem) na žádost odpovídá. Osoba svěcence je natolik jakoby pohlcena tajemstvím církve, že do toho dialogu žádným způsobem nevstupuje.

Následuje homilie, která jakoby zesiluje souzvuk dvou slov - slova Božího a slova církve.

Po homilii přichází druhá část svěcení. Jednotlivé otázky definují oblasti závazků biskupů, závazky ale zároveň svědčí o povaze Boží milosti, která je biskupům dána: jedná se především o hlásání evangelia, předávání víry z evangelia vycházející, na základě víry budování církve, které není možné bez společenství s ostatními biskupy, s diecézány a v poslušnosti papeži, dále o pastýřskou práci pro Boží lid, potřebné i Ty, kdo Boha neznají a o ustavičnou modlitbu.

První konkrétní otázka - po všeobecné otázce ohledně přijetí biskupské služby - se týká věrného a vytrvalého hlásání evangelia. Primát evangelia v životě biskupa je ve svěcení vyjádřen nejen touto otázkou, ale též gestem vkládání evangeliáře na hlavu biskupa při konsekrační modlitbě i předáním knihy evangelií. 

Gesto prostrace nacházíme na několika místech Písma, kde vyjadřuje klanění, kajícnost, hlubokou prosbu, ale také naprostou odevzdanost. Především tento význam má pro svěcence nyní: když padne tváří k zemi před oltář, fyzickým gestem se zříká sám sebe a prosí aby jej moc Boží zastínila a naplnila. Kdysi při litaních při svěcení leželi tváří k zemi nejen kandidáti, ale též biskup a ostatní přítomní duchovní na znamení jednoty a společné modlitby.

Protože církev je tvořena nejen těmi, kdo svůj život dosud žijí na zemi, ale též těmi, kdo nás již předešli a potřebují naše modlitby, i těmi, kdo již patří na Boží slávu, sjednocuje se celá církev v modlitbě za kadidáta biskupské služby. Podporu svatých skutečně potřebujeme nejen kvůli své vlastní slabosti, ale též kvůli velikosti daru, který pro svěcence vyprošujeme. 

Vzkládání rukou a konsekrační modlitba jsou jádrem celého svěcení. Vzkládání rukou je opět biblickým gestem, které již apoštolové používali, aby předávali dar Ducha svatého těm, které určili jako své nástupce. Při biskupském svěcení vzkládají ruce již od prvních staletí všichni přítomní biskupové na znamení jednoty biskupského sboru, který je jako celek nástupcem Kristových apoštolů a do něhož je svěcenec nyní přičleňován. Podle současného církevního práva dokonce musí být nový biskup vysvěcen alespoň třemi světiteli.  

Vzkládání rukou se děje v tichu. Toto ticho není prázdné, ale je naopak plné očekávání vylití Ducha svatého. Je to ticho, z něhož se rodí konsekrační modlitba. Vkládání evangeliáře na hlavu svěcence je starověká křesťanská praxe, která naznačuje, že život a služba biskupa nemůže čeprat jinde než z evangelia a že hlásání radostné zvěsti je biskupovým hlavním úkolem. 

Konsekrační modlitba, jíž se z kněží stávají biskupové, pochází z tzv. Apoštolské tradice (viz "střípky z historie") cca ze 3. století. Modlitba je uvozena slovy, jimiž vyznáváme, že Bůh je Otcem milosrdenství a původcem veškeré útěchy. Biskupské svěcení, které se odehrává, je konkrétním důkazem Božího mislordenství pro místní církev, která dostává nového pastýře. Základní vyznání je dále rozvinuto v anamnetické části, v níž si církev vzpomíná na důležité postavy dějin spásy, které předznamenaly biskupskou službu: na strazákonní vůdce a kněze. Jádrem modlitby je epikleze, kterou říkají všichni biskupové společně, prosba o selání Ducha svatého, kterého Bůh dal Kristu a Kristus apoštolům. Biskupské svěcení je hmatatelným pokračováním toho, co započalo v životě a službě Ježíše, v jeho volbě apoštolů a v jeho daru o Letnicích. Prosba o Ducha svatého je zkonkretizována následnými prosbami, odpovídajícími závazkům, které na sebe před malou chvílí svěcenec vzal.

Velkou odpovědí Amen se celý lid hlasitě připojuje k modlitbě biskupů, k níž se dosud připojoval tichým nasloucháním. Po této modlitbě je muž u oltáře již nově vysvěceným biskupem.

Vysvětlující obřady nepatří k podstatě udílení svátosti, ale viditelným způsobem naznačují, co se odehrálo při svěcení.

Když se v Písmu mluví o Duchu svatém, často se používá slovo "pomazání". Protože byl na nově vysvěceného biskupa novým způsobem Duch svatý vylit, je on na znamení této skutečnosti pomazán posvátným křižmem, směsí oleje a vonných látek, která se používá také při biřmování, při křtu, při svěcení kněží nebo zasvěcení kostela či oltáře. 

Předání knihy evangelií vyjadřuje, že poslání biskupa a jeho každodenní služba, je sama o sobě hlásáním evangelia, které z evangelia čerpá a k němu odkazuje.

Biskup dále přijímá odznaky biskupské hodnosti: prsten, znamení věrnosti své diecézi, mitru, znamení ozdoby svatosti a berlu, znamení pastýřské služby. 

Posledním z vysvětlujících obřadů je pozdravení pokoje mezi biskupy, které je součástí také jiných svátostí, a je jakýmsi zpečetěním uděleného daru Ducha i vyjádřením biskupského společenství, do nějž byl svěcenec včleněn. 

Mše svatá pokračuje přípravou oltáře a pontifikál na jiném místě uvádí, že pokud je nový biskup svěcen ve své katedrále, podle starověké tradice předsedá bohoslužbě on. 

Eucharistie, která je sama o sobě velkým díkůvzdáním za Boží dílo skrze Ježíše Krista, je jakoby prodloužena starověkým děkovným zpěvem Te Deum, během něhož nový biskup žehná přítomným, takže vysvítá, za co Hospodinu děkujeme: za jeho požehnání, které můžeme očekávat skrze službu muže Božího.