Liturgie jáhenského svěcení krok za krokem

První část obřadu svěcení má své místo hned po hlásání evangelia, v rámci bohoslužby slova, ještě před homílií. Je to jakoby Boží slovo ještě doznívalo v uších těch, kdo mu naslouchali, když jeden z nich na ně odpovídá specifickým způsobem: Zde jsem, stejnou odpovědí, kterou dávali na Boží povolání Abrahám, Mojžíš, proroci, Panna Maria. Ve slovech zde jsem, jsem k dispozici, jsem připraven, se vyjadřuje stejná připravenost a bezvýhradná disponibilita, kterou známe od velkých postav dějin spásy.

Zodpovědný kněz představuje kandidáty slovy "církev žádá...". Jáhenské svěcení není autoprezentací, stejně jako jáhenství není seberealizací. Je to církev, která žádá a která se také za kandidáty zaručuje "jejich způsobilost dosvědčili věřící..." - neboť svěcenci sami záruky schopni dát nejsou.

Biskup kandidáty přijímá (v latinském originále "vyvoluje") do jáhenského společenství. Již na začátku svěcení se tak naznačuje, co svěcení působí - přičlenění do diakonátu, do sboru jáhnů obklopujícího biskupa. Biskup se dovolává Boží pomoci, vždyť je to Pán, který v duši svého služebníka cestu k jáhenství svým povoláním započal. To také vyjadřují všichni shromáždění, když odpovídají zvoláním Bohu díky, neboť Boží povolání, odpověď na ně i přijetí do společenství jáhnů je darem Boží milosti.

Následuje homilie, která jakoby zesiluje souzvuk dvou slov - slova Božího a slov lidské odpovědi, zde jsem.

Po homilii přichází druhá část svěcení, která rozvíjí již vyřčená slova "zde jsem". Jednotlivé otázky definují oblasti jáhenských závazků, závazky ale zároveň svědčí o povaze Boží milosti, která je jáhnům dána: jedná se o zasvěcení pro službu  církve, pokornou a láskyplnou pomoc biskupům a kněžím v jejich práci (nikoli nutně pastýřské!), ustavičnou modlitbu, hlásání evangelia, neboli život podle příkladu Krista.

První otázka zní "chceš být zasvěcen pro službu?" To, k čemu se svěcenec zavazuje není nic jiného než vydanost sama sebe pro církev, vydělení (zasvěcení) z běžného života pro tvrdou celoživotní dřinu.

Gesto prostrace nacházíme na několika místech Písma, kde vyjadřuje klanění, kajícnost, hlubokou prosbu, ale také naprostou odevzdanost. Především tento význam má pro svěcence nyní: když padne tváří k zemi před oltář, fyzickým gestem se zříká sám sebe a prosí aby jej moc Boží zastínila a naplnila. Kdysi při litaních při svěcení leželi tváří k zemi nejen kandidáti, ale též biskup na znamení jednoty a společné modlitby.

Protože církev je tvořena nejen těmi, kdo svůj život dosud žijí na zemi, ale též těmi, kdo nás již předešli a potřebují naše modlitby, i těmi, kdo již patří na Boží slávu, sjednocuje se celá církev v modlitbě za kandidáty kněžství. Podporu svatých skutečně potřebujeme nejen kvůli své vlastní slabosti, ale též kvůli velikosti daru, který pro svěcence vyprošujeme. 

Vzkládání rukou a konsekrační modlitba jsou jádrem celého svěcení. Vzkládání rukou je opět biblickým gestem, které již apoštolové používali, aby předávali dar Ducha svatého těm, které určili jako své pomocníky. Na kandidáty jáhenství vkládá ruce pouze biskup, pro jehož službu jáhni bývali kdysi svěceni.

Vzkládání rukou se děje v tichu. Toto ticho není prázdné, ale je naopak plné očekávání vylití Ducha svatého. Je to ticho, z něhož se rodí konsekrační modlitba. 

Konsekrační modlitbu, jíž se z laiků stávají jáhni, používá církev s nepatrnými obměnami již od 6. století. Modlitba je uvozena slovy, jimiž vyznáváme, že Bůh je původcem služeb, které církev ke svému životu potřebuje a k nimž Pán velkoryse dává své dary. Toto základní vyznání je dále rozvinuto v anamnetické části, v níž si církev vzpomíná na důležité etapy dějin spásy, v nichž bylo novozákonní jáhenství předobrazeno a započato. Jádrem modlitby je epikleze - prosba o seslání Ducha svatého. Biskup prosí o sedmerý dar milosti Ducha (Iz 11,2), o posilu a věrnost ve službě. Prosba o Ducha svatého je zkonkretizována následnými prosbami, odpovídajícími závazkům, které na sebe před malou chvílí svěcenci vzali. 

Velkou odpovědí Amen se celý lid hlasitě připojuje k modlitbě biskupa, k níž se dosud připojoval tichým nasloucháním. Po této modlitbě jsou muži u oltáře již nově vysvěcenými jáhny.

Vysvětlující obřady nepatří k podstatě udílení svátosti, ale viditelným způsobem naznačují, co se odehrálo při svěcení.

Přijetí štoly, její upravení jáhenským způsobem a obléknutí jáhenského roucha - dalmatiky, tedy převlečení viditelného a vnějšího oblečení, vyjadřuje vnitřní změnu, která se v nově vysvěceném jáhnovi odehrála. Skutečnost, že s oblékáním pomáhají dva jiní jáhni, odkazuje na nezbytnou pomoc a blízkost, bez které se jáhni v rámci svého společenství neobejdou.

Předání knihy evangelií vyjadřuje, že poslání jáhna a jeho každodenní služba, je sama o sobě hlásáním evangelia, které z evangelia čerpá a k němu odkazuje.

Posledním z vysvětlujících obřadů je pozdravení pokoje s biskupem a mezi jáhny, které je součástí také jiných svátostí, a je jakýmsi zpečetěním uděleného daru Ducha i vyjádřením jáhenského společenství, do něhož byl svěcenec včleněn. 

Mše svatá pokračuje přípravou oltáře a pontifikál na jiném místě uvádí, že se nově vysvěcení jáhni dalších obřadů účastní již vykonáváním jáhenské služby - přípravou darů, asistencí biskupovi u okuřování, kalicha a knihy i rozdělováním svatého přijímání.

Závěrečné požehnání (v našem textu jsou pro jednoduchost vynechány odpovědi a závěrečná trojiční formule) završuje bohoslužbu a znovu nechává zaznít prosby, jimiž se církev k Bohu obracela již v konsekrační modlitbě. Nově vysvěcení jáhni mají totiž zapotřebí modlitby a požehnání církve, aby mohli uchovat a rozvíjet to, co obdrželi.