Liturgie kněžského svěcení krok za krokem

První část obřadu svěcení má své místo hned po hlásání evangelia, v rámci bohoslužby slova, ještě před homílií. Je to jakoby Boží slovo ještě doznívalo v uších těch, kdo mu naslouchali, když jeden z nich na ně odpovídá specifickým způsobem: Zde jsem, stejnou odpovědí, kterou dávali na Boží povolání Abrám, Mojžíš, proroci, Panna Maria. Ve slovech zde jsem, jsem k dispozici, jsem připraven, se vyjadřuje stejná připravenost a bezvýhradná disponibilita, kterou známe od velkých postav dějin spásy.

Zodpovědný kněz představuje kandidáty slovy "církev žádá...". Kněžské svěcení není autoprezentací, stejně jako kněžství není seberealizací. Je to církev, která žádá a která se také za kandidáty zaručuje "jejich způsobilost dosvědčili věřící..." - neboť svěcenci sami záruky schopni dát nejsou.

Biskup kandidáty přijímá (v latinském originále "vyvoluje") do kněžského společenství. Již na začátku svěcení se tak naznačuje, co svěcení působí - přičlenění do presbyterátu, do sboru kněží obklopujícího biskupa. Biskup se dovolává Boží pomoci, vždyť je to Pán, který v duši svého služebníka cestu ke kněžství svým povoláním započal. To také vyjadřují všichni shromáždění, když odpovídají zvoláním Bohu díky, neboť Boží povolání, odpověď na ně i přijetí do kněžského společenství je darem Boží milosti.

Následuje homilie, která jakoby zesiluje souzvuk dvou slov - slova Božího a slov lidské odpovědi, zde jsem.

Po homilii přichází druhá část svěcení, která rozvíjí již vyřčená slova "zde jsem". Jednotlivé otázky definují oblasti kněžských závazků, závazky ale zároveň svědčí o povaze Boží milosti, která je kněžím dána: jedná se o spolupráci s biskupem nikoli podle vlastních představ, ale pod vedením Ducha svatého, ve službě pastýřské, ve službě Božímu slovu, při slavení posvátných tajemství a ustavičné modlitbě.

První otázka zároveň zní "chceš stále..."? To, k čemu se svěcenec zavazuje není na chvíli nebo na určité období, ale na celý život. Odpověď u všech otázek "ano, chci" vyjadřuje skutečnou vůli svěcence, nikoli pouze mlhavou touhu srdce nebo nejasnou představu.

Gesto prostrace nacházíme na několika místech Písma, kde vyjadřuje klanění, kajícnost, hlubokou prosbu, ale také naprostou odevzdanost. Především tento význam má pro svěcence nyní: když padne tváří k zemi před oltář, fyzickým gestem se zříká sám sebe a prosí aby jej moc Boží zastínila a naplnila. Kdysi při litaních při svěcení leželi tváří k zemi nejen kandidáti kněžství, ale též biskup a všichni přítomní kněží na znamení jednoty a společné modlitby.

Protože církev je tvořena nejen těmi, kdo svůj život dosud žijí na zemi, ale též těmi, kdo nás již předešli a potřebují naše modlitby, i těmi, kdo již patří na Boží slávu, sjednocuje se celá církev v modlitbě za kandidáty kněžství. Podporu svatých skutečně potřebujeme nejen kvůli své vlastní slabosti, ale též kvůli velikosti daru, který pro svěcence vyprošujeme. 

Vzkládání rukou a konsekrační modlitba jsou jádrem celého svěcení. Vzkládání rukou je opět biblickým gestem, které již apoštolové používali, aby předávali dar Ducha svatého těm, které určili jako své pomocníky. Na kandidáty kněžství vkládá ruce biskup i všichni přítomní kněží; ti však nesvětí, ale vyjadřují tak svou modlitbu a jednotu společenství. Již v tzv. Apoštolské tradici nacházíme toto rozlišení mezi vzkládáním rukou kněží a biskupa.

Vzkládání rukou se děje v tichu. Toto ticho není prázdné, ale je naopak plné očekávání vylití Ducha svatého. Je to ticho, z něhož se rodí konsekrační modlitba. 

Konsekrační modlitbu, jíž se z jáhnů stávají kněží, používá církev s nepatrnými obměnami již od 6. století. Modlitba je uvozena slovy, jimiž vyznáváme, že Bůh je původcem lidské důstojnosti, že je tím, kdo dává všechny milosti a který utváří svůj lid a pro službu lidu ustanovuje úřady obdařené mocí Ducha svatého. Toto základní vyznání je dále rozvinuto v anamnetické části, v níž si církev vzpomíná na důležité etapy dějin spásy, v nichž bylo novozákonní kněžství předobrazeno. Jádrem modlitby je epikleze - prosba o seslání Ducha svatého. Biskup prosí o obnovení toho Ducha svatého v nitru svěcených, kterého přijali při iniciačních svátostech. Prosba o Ducha svatého je zkonkretizována následnými prosbami, odpovídajícími závazkům, které na sebe před malou chvílí svěcenci vzali. 

Velkou odpovědí Amen se celý lid hlasitě připojuje k modlitbě biskupa, k níž se dosud připojoval tichým nasloucháním. Po této modlitbě jsou muži u oltáře již nově vysvěcenými kněžími.

Vysvětlující obřady nepatří k podstatě udílení svátosti, ale viditelným způsobem naznačují, co se odehrálo při svěcení.

Upravení štoly kněžským způsobem a obléknutí kněžského roucha - ornátu tedy převlečení viditelného a vnějšího oblečení vyjadřuje vnitřní změnu, která se v novoknězi odehrála. Skutečnost, že s oblékáním pomáhají dva jiní novokněží, odkazuje na nezbytnou pomoc a blízkost, bez které se kněží v rámci svého společenství neobejdou.

Posvátné křižma, směs olivového oleje a vonných látek, posvěcené biskupem na zelený čtvrtek, je symbolem Ducha svatého. Když se totiž v Písmu mluví o Duchu svatém, často se používá pojem "pomazání" - proto jsou nyní posvátným křižmem pomazány ruce novokněze, který jimi bude posvěcovat druhé a který především novým způsobem obdržel Ducha svatého. Ze skutečnosti pomazání rukou také vychází zvyk udělovat novokněžské požehnání - žehnat rukama, na nichž jakoby posvátný olej ještě neoschnul.

Předání chleba a vína smíseného s vodou vyjadřuje, že poslání kněze má svůj jistý vrchol ve slavení eucharistie, k níž všechno směřuje a z níž vše čerpá sílu. Jeho posláním je ale také kázáním, jinými svátostmi i vlastním životem druhé na slavení eucharistie připravovat a pomáhat jim ze slaveného tajemství čerpat pro svůj každodenní život.

Posledním z vysvětlujících obřadů je pozdravení pokoje mezi kněžími, které je součástí také jiných svátostí, a je jakýmsi zpečetěním uděleného daru Ducha i vyjádřením společenství presbyteria, do nějž byl novokněz včleněn. 

Mše svatá pokračuje přípravou oltáře, dary se k eucharistii nenesou, neboť je biskup předal novoknězi před malou chvílí. Eucharistické modlitby se nově vysvěcení kněží účastní poprvé jako kněží - tedy koncelebrují u oltáře.

Závěrečné požehnání (v našem textu jsou pro jednoduchost vynechány odpovědi a závěrečná trojiční formule) završuje bohoslužbu a znovu nechává zaznít prosby, jimiž se církev k Bohu obracela již v konsekrační modlitbě. Nově vysvěcení kněží mají totiž zapotřebí modlitby a požehnání církve, aby mohli uchovat a rozvíjet to, co obdrželi.